Hlavně si ze mě neberte příklad

Jsem člověk chybující a prakticky mizantrop. Ale občas i takoví, jako jsem já, mívají záchvat dobrosrdečnosti.

Narodila jsem se do bezdětné rodiny, která byla záhy rozbitá a matka už nikdy nezískala příležitost porodit, čímž se ze mě stal navěky jedináček. Mé dětství nebylo pohádkou, takže jsem mnoho hmotných statků jako dítě nenabyla, nicméně i to málo, co jsem měla, jsem si zvykla uzurpovat pro sebe. Potřebovala-li jsem něco, záležitost byla s matkou prodiskutována a mé potřeby naplněny nebo nenaplněny dle jejích možností a jejího uvážení. A matka udělala maximum pro to, abych nestrádala a já to dodnes podvědomě vnímám jako samozřejmost.

Skromný majetek rodiny jsem si též mohla užívat do sytosti, protože jsem bývala téměř sama doma, jelikož matka pracovala a já se věnovala "svým záležitostem". Zdědila jsem po otci několik hudebních nástrojů, po dědečkovi grafomanii a v pozdějších letech, kdy jsem za sebe ručila, krátkodobě i lehklé sklony k alkoholismu. Spojení těchto atributů ze mě zkonstruovalo vskutku podezřelé individuum lpějící na skutečnosti, že všemu velí, vše má pod dohledem a ke všemu má vždy přístup.

Pobaveně jsem sledovala vícepočetné rodiny ze svého okolí, kde se sourozenci byli schopní poprat o místo u počítače či poslední bonbon. A já se s klidem vrátila do bytu své matky, kde jsem si v klidu zapnula vlastní počítač, snědla vlastní bonbony a problémy ostatních lidí jsem se naučila mít lidově řečeno "na párku".
Nikdy jsem nebyla sluníčková a nikdy nebudu. Ale poslední dobou se se mnou dějí věci. Vlastně jsem pořád sobecká a nevidím důvod, proč se dělit s partnerem o tabulku čokolády, když jsme měli každý svou. U mého partnera (říkejme mu Medvěd) se odráží opačný "handicap" – syndrom sourozence; v domácnosti bylo VŠECHNO na dvě poloviny, potřeby individua se setřely. Zkrátka takto vychovaný člověk se cítí ošizeně, pokud si ten druhý z páru dopřeje něco navíc. Obojí je smutné, ale je to tak.
A z ničeho nic se ze mě stala jakási parodie na dobrou vílu. Půjčuju cizím lidem z univerzity věci, které mi pak nevracejí. Kreslím mapky. Přebírám zodpovědnost. Neutěšuju smutné, nekrmím hladové, nepřispívám na nemocniční klauny, protože "mě to neba". Nesbírám víčka od PET lahví na nemocné děti, nevenčím cizí psy (za mě taky psa nikdo nevenčí). Ale běda, jak někdo potřebuje opravit diplomku nebo půjčit nabíječku na laptop (tu se snažím dostat zpět už od ledna); proto jsem asi už na světě. A nikdy jsem za to nic nechtěla, upřímné "děkuji" mi bohatě stačí, přestože spousta věcí je na kor mých potřeb. Asi tím něco vracím vesmíru, tak jen doufám, že až budu potřebovat pomoc já, karma mi to jednou vrátí.

Přeju příjemné strávení státního svátku. Víte co budu dělat já? Nic. Měla jsem navštívit matku, ale nemůžu, protože sousedka potřebuje večer nakrmit kočku. Matka počká, za dva týdny přece ještě bude existovat, ale přece nenechám hladovět kočku. Prosím vás: neberte si ze mě příklad.