Asociálové, sociofobové, mizantropové a jiná podivínská havěť

Proti kojení tatínků jsem se ohradila faktem podivnosti. Přitom nejsem zrovna ten typ člověka, který by se dal označit jako "normální". Proč?

Mám spoustu výstředností. Od křiklavého, mnohdy nevkusného oblečení, přes výstřední doplňky, až  po prapodivné zájmy. Většina věcí, které lze zahrnout do uvedeného, velice děsí mou babičku. Je zděšená z mých harémových kalhot. Prý by je hodila do kotle. Má potravinová omezení v kraji, kde se dítě odmala krmí salámy, taky nepřijímají s "tleskánkem". Ale vždycky mi to bylo tak nějak jedno. Možná si o mně říkáte: ta se musí snažit odlišit za každou cenu. Inu, možná to tak je. Neanalyzuju se.

Pamatuju si, jak nám na základní škole vysvětlovali pojem "asertivita". Ačkoli to vyučující neřekla přímo, všichni jsme si zapamatovali, že jde o dokonalý vzorec chování. Schopnost dávat i odmítat, schopnost mluvit i mlčet, přijímat názor a zachovávat klidný tón hlasu. Do jisté míry se mi to daří. Dokážu přijímat cizí názor, dokážu říct vlastní názor; jsem schopná mluvit i mlčet, ale nedokážu nezištně milovat všechny lidi kolem sebe.

Nejlépe se mi komunikuje s dětmi. Nemají předsudky, jsou upřímné a nepotřebují sofistikovanou zábavu. Mnohdy stačí dát jim do ruky kyblíček, kus dupla a ukázat jim, jak krásný rachot takto lze vytvořit. Ovšem dát se do řeči s dospělým člověkem, dát najevo sympatii a najít si tak přátele, to jsem nikdy neuměla. Na to jsem neměla talent. A proto jsem o sobě tvrdila, že jsem podivín a asociál a že jsem prostě jiná.

Ovšem minulý týden jsem zažila osvícení. Na zastávku plnou lidí přišel neupravený pán v havajské košili a začal mluvit na všechny okolo, ač lidé nejevili zájem. Napřed mi začal strkat ruce do četby ("A co je toto?" "No... to je kočka."), nabízel mi pití z velké dvoulitrové lahve a do nějaké paní dost surově dloubl, aby jí oznámil, že prohráváme v hokeji. "Mě to ale absolutně nezajímá," odpověděla žena suše. Pán si zamumlal pod vousy pár stížností na naše reprezentanty a už se neozval.
Vidíš, Kris, špačkovala jsem v duchu. Takhle vypadáš, když se snažíš překonávat svou přirozenost a někomu se vtírat. Není to špatně. Není špatné ani to, že se oblékáš jako šáša. Špatně je, pokud překračuješ něčí osobní prostor. Je to opačný extrém, ale stává se to.
Usínala jsem s úsměvem na tváři. Normálnost je fakt subjektivní pojem.